Humor

Nefercheprure waenre Achnaton, původním jménem Amenhotep (IV.), byl panovník 18. dynastie ve starověkém Egyptě v období Nové říše, manžel proslulé královny Nefertiti. Vládl přibližně v letech 1359–1342 nebo 1352–1336 př. n. l.[1]
Z doposud ne zcela jasných důvodů provedl radikální, primárně náboženskou reformu, která ovšem ve svých důsledcích zasáhla všechny „oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný egyptský jazyk“.[2] Soudí se, že v té době mocné Amonovo kněžstvo, po smrti Amenhotepa III. a odchodu Achnatona do nového města Achetatonu, vyvíjelo mocenský tlak, se snahou o vlastní nadvládu nad Horním Egyptem. Jejím nejvýraznějším projevem byla postupně stupňovaná persekuce tradičního náboženství a jeho nahrazení státním kultem slunečního boha Atona s výraznými teokratickými a také (spíše implicitními) monoteistickými tendencemi. Tím, že Achnaton velký Amonův majetek v zemi zabavil z jeho zrušených chrámů a převedl pod svoji osobní královskou správu, tak v konečném důsledku jeho náboženská, politická a kulturní reforma vedla k rozvratu hospodářství a celkovému společenskému chaosu v zemi. Po smrti královského páru Achnatona s Nefertiti, jejich nástupců Smenchkareho a Meritaton, jako jedinými Atonovými veleknězi z celé zemi, je Achnatonova reforma nahrazena předešlým společenským řádem.
Jejich nástupci /Tutanchamon a Aje II./ postupně radikalismus jeho náboženského a politického směřování otupili, až je nakonec zcela zavrhli /Harembeb/, provedli restauraci předchozích poměrů v Egyptě. Důsledky reformy ale „zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí jeho obyvatel“[3] a vedly k zásadní trvalé proměně jejich světového názoru. Sám Achnaton začal být o generaci později pokládán za „zločince“ a byl důsledně vymazán z oficiálních dokumentů, což záhy vedlo k jeho zapomenutí. Králova existence byla znovuobjevena teprve v první polovině 19. století v souvislosti s výzkumy na archeologické lokalitě Tell el-Amarna, kde stávalo Achnatonem vybudované a nedlouho po jeho smrti opuštěné sídelní město Achetaton. Jeho jedinečná postava je až do dnešní doby předmětem reinterpretací a spekulací, které ne vždy zohledňují stav vědeckého bádání; stále fascinuje a proto si každá generace o něm vytváří a přetváří svůj vlastní obraz.[4] Pro výjimečnost svou a své doby je jednou z historických osobností opakovaně reflektovaných v moderním historickém románu; příkladem je světoznámý román Miky Waltariho Egypťan Sinuhet.
Královská rodina
Budoucí Achnaton (původně Amenhotep IV.) byl mladším synem panovníka Amenhotepa III. a velké královské manželky Teje. Proto nebyl předurčeným následníkem trůnu; tím se měl stát starší bratr Thutmose, který zastával do předčasné smrti, funkci velekněze boha Ptaha a pána města Memfidy. Z tohoto důvodu není nic známo o Amenhotepově životě z doby před jeho nástupem k moci, protože mužští členové královské rodiny v oficiálních dokumentech ve starověkém Egyptě zpravidla nevystupovali. Narodil se nejspíše kolem 18. roku vlády svého otce[5] a podle pozdějšího vývoje bylo zjištěno, že byl veleknězem boha Rea a pánem města Iunu(Heliopolis), kde se mu dostalo také vzdělání onského kněžstva.[6]
Prvorozený princ Thutmose náhle zemřel před 30. rokem vlády Amenhotepa III. (přesněji řečeno mizí ze záznamů a předpokládá se, že z důvodu předčasné smrti) a je tedy pravděpodobné, že přibližně v této době se tak mladší syn Amenhotep stal následníkem trůnu a následně i spoluvladařem; obě události ale po sobě nejspíše nenásledovaly bezprostředně, protože při oslavách královského jubilea sed rituální roli následníka ještě nesehrál princ Amenhotep, ale významný hodnostář Amenhotep,
Otázka spoluvlády
Významnou otázkou, která doposud nebyla spolehlivě vyřešena, je to, zda Amenhotep IV./Achnaton mohl být po nějakou dobu spoluvládcem svého otce, a pokud ano, po jak dlouhou dobu tato spoluvláda trvala. Její zodpovězení přitom má velký význam pro určení chronologie, vzájemných vztahů mezi členy dynastie a také pro pochopení motivů a dalších okolností týkajících se převratných událostí spojovaných s Achnatonovou vládou. Někteří badatelé se domnívají, že koregence mohla trvat 12 let, po náhlé smrti bratra a korunního prince Thutmose, jiní připouštějí možnost krátké spoluvlády nejvýše 2 roky, většina egyptologů ji však odmítá.[7] Největším problémem posouzení této otázky je skutečnost, že neexistovaly žádné přímé doklady spoluvlády; její zastánci vycházejí především z ne zcela spolehlivých srovnání uměleckých stylů[8] konce vlády Amenhotepa III. a prvních let vlády jeho nástupce. V roce 2014 byla ovšem nalezena v hrobce v Luxoru tzv. koregenční stéla s kartušemi obou panovníků, což je standardně považováno za spoluvládu. Je datována k oslavám roku 30 otcovy vlády, 8 let před jeho smrtí.
Za nejčastěji uváděný doklad spoluvlády bývá pokládána scéna na třetím pylonu chrámu v Karnaku. Zde je zachycena větší postava Amenhotepa III. a za ní menší, později stesaná postava dalšího krále. Přestože obraz může být interpretován i jinými způsoby, to, že panovníci jsou zobrazeni za sebou a nikoli např. naproti sobě, naznačuje, že může jít o dva souběžně vládnoucí krále, tedy o spoluvládce.[9] Důmyslnou (nicméně neprokázanou) teorii podporující variantu dlouhé spoluvlády předložil W. R. Johnson.[9][10] Podle něj spoluvláda začala už ve 29. roce vlády Amenhotepa III., kdy náhle zemřel nejstarší syn Thutmose, před oslavou prvního svátku sed, při němž byl Amenhotep III. prohlášen za slunečního boha; zbožštění totiž nutně znamenalo, že král v náboženském smyslu „ztratil“ svou pozemskou existenci a proto svého spoluvládce tedy nutně potřeboval. Druhému svátku sed staršího krále by pak podle této teorie odpovídala doba změny jména mladšího krále na jméno Achnaton a založení Achetatonu a oficiální uvedení Atona do nového hlavního města by pak korespondovalo se třetím jubileem Amenhotepa III., jehož přípravy se starší král účastnil, ale zemřel ještě před jeho uskutečněním; v tom okamžiku byl definitivně ztotožněn s bohem Re. Pro žádnou z variant ale prozatím neexistují nevyvratitelné doklady, takže o nich lze uvažovat pouze jako o více či méně pravděpodobných.[9]
Reformní vláda
Je nepochybné, že vládu Amenhotep IV. nastoupil způsobem v 18. dynastii už tradičním, tedy jako panovník předurčený bohem Amonem: byl panovníkem, „kterého vybral Amon, aby se objevoval ve slávě po miliony let“.[7] Současně však východně od jeho karnackého chrámu zahájil výstavbu komplexu budov, jehož centrem byl chrámu nového typu Gempaaton jako místo kultu slunečního boha Re-Harachteje, resp. Atona. Výzdobný program chrámu byl proveden ve zvláštním stylu, který se později stal pro období královy vlády charakteristickým. Od počátku Achnatonova panování hrála významnou roli jeho matka Teje a o něco později i manželka Nefertiti; snad na krále mohly mít i určitý vliv. Přestože ale obě tyto ženy byly pro politiku nové vlády a pro její ideologii nepochybně velmi důležité, předpoklady dřívějších badatelů, že mohly být přímými inspirátorkami nadcházejících událostí, jsou neodůvodněné a prameny je spíše vylučují.
Pro první období vlády o novém směřování svědčí především užívání nového stylu (zejména pro způsob zobrazování členů královské rodiny) a zavedení nového „didaktického“ jména slunečního boha, které bylo poněkud neobvykle záhy uzavřeno do kartuší; samotné politické události prvních let nejsou známé. Protože existují doklady, byť velice řídké, že klasický a nový styl byly užívány současně, lze usoudit, že mohlo jít o dobu relativně poklidnou. Svou rozsáhlou reformu náboženství a správy země začal Amenhotep IV. cíleně uskutečňovat zřejmě teprve od 4. roku vlády,[11] i když formulace nové ideologie jsou doloženy od počátku vlády.[12]
Motivy reformy
Důvody reformy a zejména motivace panovníkova stále více stupňovaného odporu vůči tradičnímu náboženství jsou ne zcela srozumitelné. Dřívější badatelé poukazovali na to, že Amonův chrám v Karnaku se v průběhu 18. dynastie stal v důsledku donací a opakovaného obsazování královského trůnu „Amonovým rozhodnutím“ natolik významnou hospodářskou a politickou silou, že jeho kněží mohli silně ohrožovat samotnou královskou moc. Z toho dovozovali, že Amenhotep IV. usiloval především o zlomení moci Amonova kněžstva, a proto zcela uzavřel provoz chrámů, další kult tohoto boha zakázal a uvolněný chrámový majetek zabavil ve prospěch svého nového náboženství, jehož středobodem byl, vedle boha Atona, právě sám Achnaton s celou svou královskou rodinou. Jako faraon převzal i funkci jediného Atonova velekněze, čímž si tak spojil, pro sebe, obě tyto nejvyšší funkce. Tak se zcela zbavil svých možných protivníků, kteří by ho mohli nějak ohrozit. Tato domněnka o primárně politickém pozadí reformy je ovšem v současné době pokládána za jednostrannou.[13] Nelze pochybovat o tom, že král účinně usiloval o zdůraznění výlučnosti svého postavení. Je možné, že jeho snahou bylo navrátit zpět někdejší podobu vlády z doby Staré říše, kdy panovník měl mnohem větší moc v důsledku svého pojímání jako jediného účastníka dialogu s bohy; dost možná považoval dávné vládce za své přímé vzory,[14] jak by to mohlo vyplývat z nálezu misky s Rachefovým jménem v Achnatonově amarnské hrobce. Na druhou stranu ovšem dochované prameny vypovídají o panovníkově výrazném osobním zaujetí realizací reformy a jeho silné náboženské horlivosti spojené s intelektuálním nasazením. Král byl proto nejspíše veden i svým osobním přesvědčením.[15] Svou roli tedy sehrála politická, náboženská i intelektuální inspirace, byť nevíme přesně, v jakém poměru.[12]
Předvečer reformy
Atonův kult je mnohem starší, než tato reforma a Amenhotep IV. se k jeho kultu hlásil ještě před vlastním nástupem na trůn. Avšak až za své samostatné vlády (přibližně od roku 1351 př. n. l.) se začal Atonův kult s Amenhotepovou podporou projevovat výrazněji (viz Gempaaton zmíněný výše) a nakonec to vyvrcholilo převratem, revolucí, reformou stávajícího náboženství (lze se v různých zdrojích setkat se všemi těmito označeními následujících událostí).
Reforma
Není zatím přesně jasné kdy se radikální přístup nového panovníka projevil, ale stalo se tak již během několika prvních let jeho vlády. Někdy kolem třetího roku své vlády Amenhotep oslavil svátek Sed, což bylo neobvyklé, protože tradičně se jednalo o svátek, který měl panovník slavit až ve třicátém roce své vlády a měl mu zajistit obnovení jeho sil pro další léta panování. Sice se stávalo, že byl slaven i dříve než po třiceti letech, ale po pouhých třech letech bylo vskutku velmi neobvyklé. Právě tento krok nicméně tvoří přelom v Amenhotepově panování. Svátek Sed měl sloužit jako demonstrace panovníkovy síly a jako rituál jejího obnovení. Amenhotep IV. se v této době zřekl svého jména po otci (které znamenalo „Amon je spokojen“) a přijal jméno Achnaton („Milý Atonovi“ někdy také „Prospěšný/sloužící Atonovi“). V této době také Achnaton zakázal Amonův kult a zabavil jeho velký majetek. Z něj nechal postavit nové hlavní město Achetaton do kterého se přestěhoval s celým novým královským dvorem. Stejný osud potkal však jen o několik let později i ostatní bohy egyptského panteonu a Aton se tak stal jediným oficiálně uznávaným bohem země. Achnaton dokonce vydal příkaz, aby bylo ze všech stél a staveb odstraňováno Amonovo jméno, po čemž je možné dodnes naléz stopy.
Vzhledem k tak radikálním opatřením byl Achnaton dříve považován za náboženského snílka, egyptského proroka, který byl veden pouze ohledy na svou víru, nebo naopak za silného politika, který takto chtěl zlomit moc amonových kněží. Současné poznatky však spíše naznačují, že nešlo ani o jednu z těchto krajních variant. Je však zřejmé, že dodržování náboženské reformy vyžadoval i od svých poddaných. Vyobrazení královské rodiny bylo i na soukromých předmětech. Část z nich tak jistě činila i z možných obav před perzekucí moci.
Kacířské město
Achnaton opustil hlavní město Veset a krátce po zahájení reforem založil nové hlavní město, které leželo v půli cesty mezi Vesetem a Mennoferem a bylo nazváno Achetaton ,„Atonův obzor“. Šlo o plnohodnotné město s veřejnými budovami, třemi paláci, chrámy, pohodlnými domy i předměstími, které bylo vybudováno v pozoruhodně krátké době. Panovník po přesunu dvora již nikdy neopustil město a hranice jeho pozemků. Krátce po jeho smrti však byl dvůr jeho nástupci z tohoto města přesunut a město samo zůstalo opuštěné a až do poloviny 19. století pohřbeno pod pískem.
Dopady Achnatonovy vlády
Achnatonova politika, zaměřená proti tradičním oporám královské moci, Egypt uvnitř i navenek značně oslabila, a především v oblasti v Blízkého východu (poplatné tehdy Egyptu) docházelo k četným nepokojům, jež centrální vláda v Achetatonu nedokázala řešit.
Achnaton uzavřel chrámy všech starých bohů. Ty však byly nejenom centra náboženská, ale i hospodářská a chrámy spravovaly rozlehlé pozemky. Ty Achnaton všechny chrámům zabavil, což ale značně oslabilo egyptské hospodářství, když přišlo o svá centra.
Egypt také ztrácí i na mezinárodním poli. Achnaton po postavení svého města přísahal, že nikdy neopustí jeho hranice, což nakonec i splnil. Již nikdy neopustil hranice jeho pozemků a i hrobku si nechal postavit v těchto hranicích. V nich sám sebe uzavřel a o státnické záležitosti se moc nestaral, což mělo neblahý vliv na situaci v zemi a i na její postavení v mezinárodním měřítku.
Navíc Achnaton byl odpůrcem válečných tažení a zastáncem mírových smluv, podle tradice svého otce Amenothepa III., který spojenectví, na rozdíl od Achnatona, opevňoval svými zlatými dary místním králům, což tak bylo další příčinou, proč se za jeho vlády nedokázal mocný Egypt vypořádat s nepokoji v odlehlých částech s následným odtržením severních území říše. Obzvláště se tak dělo na blízkém východě, kde Egypt ztratil postupně svůj vliv a nedokázal čelit místním nepokojům, intrikám a výbojům ze strany již mocné Chetitské říše. Mnoho vazalských států se vymanilo z egyptského vlivu, kdy sice žádali Achnatona o ochranu, které se jim nedostalo a tak říše Mitanni se zcela rozpadla a Sýrie, Byblos, Babylon se také připojili k Chetitské říši. Egypt ztratil také i část svého území na jihu, kde se od Egypta osamostatnila Nubie, což znamenalo ztrátu kontroly nad těžbou zlata. Tímto došlo k značnému úpadku v celém hospodářství. Ještě na sklonku Achnatonovy vlády bylo vysláno vojenské tažení egyptských vojsk k městu Karchemiš v severní Sýrii, kde pod vedením velitele Haremheba se snažili si podmanit zpět odtržená vazalská území, ale nebylo doloženo, jak bylo toto vojenské tažení dlouhé a úspěšné.
Achnatonova smrt a hrobka
Achnaton umírá v sedmnáctém roce svého panování a je uvažováno, že mohl být i násilně odstraněn. Průběh a dopady jeho vlády jsou silnými argumenty hovořícími ve prospěch této teorie, obzvláště pak ve světle post-achnatonovského období, kdy dopady jeho vlády jeho nástupci postupně odstranili. Zatím však chybí přímé podklady, které by tuto teorii mohly potvrdit či vyvrátit.
Svou královskou hrobku, označenou TA26 si nechal Achnaton vystavět nad svým městem slunečního obzoru Achetatonem, kde byl také po smrti pohřben společně se svými vedlejšími manželkami Kijou a Maketaton. Za vlády jeho syna Tutanchamona, který se rozhodl opustit Achetaton a přestěhoval se do Théb, nechal ostatky svého otce se spodní částí rakve z této hrobky vyzvednout a přepravit do thébské hrobky KV55 vedle mumií své matky a babičky (královny Teje) v Údolí králů. Zbytky již rozbitého kamenného Achnatonova sarkofágu byly po nálezu zrestaurovány a následně sarkofág vystaven před budovou muzea v Káhiře. Za nalezené ostatky krále Achnatona se v poslední době zvažuje silně poškozená část kostry muže ve věku 25–40 let, která byla v roce 1907 objevena v této malé a nedokončené hrobce. Nápisy na dveřích rozebrané sarkofágové skříně napovídaly, že se jedná o hrobku královny Teje. Uvedená rakev byla osazena násilně poškozeným víkem, ale kartuše majitele byla na víku rakve zcela vyškrábána. Následným zkoumáním bylo usouzeno, že královský ureus mohl být připevněn dodatečně. Hrobka byla později částečně vypleněna Ajem II., při pohřbu krále Tutanchamona, kdy mnoho předmětů bylo přemístěno do protější hrobky KV62. Silně poškozené mumie celé Tutanchamonovy rodiny (kromě rakve a násilně poškozeného víka s mumií krále Achnatona) byly v pozdější době přemístěny do přístavku pohřební komory hrobky KV35 krále Amenhotepa II.[16]
První předpoklady o totožnosti mumie v nedokončené hrobce se proto zaměřovaly na Achnatona,[16][17] který tam byl přestěhován z Amarny jeho synem Tutanchamonem. Provedená prvotní pitva, ale zprvu naznačovala, že tělo mohlo patřit mladšímu muži, než mohl být sám Achnaton.[16][17]
Po letech sporů se dospělo k závěru, že šlo o původní samostatnou hrobku královny Teje, vytvořenou jejím synem Achnatonem, kam byla uložena po své smrti. Později po opuštění Achetatonu a přestěhování královského dvora zpět do Vesetu jejím vnukem Tutanchamonem, byli převezeny ostatky, z amarnské hrobky TA 26, ke znovupohřbení svého otce Achnatona, matky a jeho vedlejší manželky Kije do této hrobky, své babičky a královny Teji. Nebylo však prokázáno, jestli pozlacené královské víko rakve patřilo původně ženě královně Teji a královský ureus připevněn dodatečně. Spodní rakev, podle nápisů, patřila však králi Achnatonovi, ačkoliv jméno i tituly byly rovněž upravovány.[16][17]
Samotná pohřební výbava hrobky je poněkud komplikovaná záležitost díky faktu, že na nalezených předmětech byla uvedena jména různých královských předků Tutanchamonovy rodiny z celého amarnského období, což ztěžuje jednoznačnější určení totožnosti majitelů hrobky.
Pohřební výbava hrobky obsahovala zbytky různých fragmentů, silně poškozenou pozlacenou dřevěnou sarkofágovou skříň královny Teje, prázdné kanopy Achnatonovy vedlejší manželky Kije, ochranné magické cihly krále Achnatona. Silně poškozené vstupní dveře do hrobky byly položeny v přístupové chodbě a opatřeny hliněnou pečetí s kartuší krále Tutanchamona. Po nálezu hrobky bylo patrné, že hrobka nebyla dokončena a byla již ve starověku nejdříve upravována a poté částečně vypleněna, kdy mnoho předmětů bylo následně přemístěno do sousední hrobky při pohřbu mladého krále Tutanchamona. Avšak později byla, po přenesení všech královských mumií do KV 35 (kromě záměrně poškozené rakve s víkem a mumií krále-kacíře Achnatona) zcela opuštěna. Hrobka byla objevena však v silně poškozeném stavu, kdy došlo k následnému popraskání stropu v hrobce při prosakování vody. Několik královských mumií s mumií krále Amenhotepa III., královny Teje a jejich dvěma dětmi byly objeveny v přístavcích pohřební komory hrobky KV35 krále Amenhotepa II.
Post-achnatonovské období reformy
Po smrti svého iniciátora a tvůrce byla náboženská reforma odsouzena k zániku a během jeho nástupců se Egypt vrátil k předreformnímu společenství, i když „jizvy“ z tohoto období zůstaly (viz Vlivy reformy). Není jasné jakým směrem se ubíral vývoj za přímého Achnatonova nástupce Smenchkarea (který několik let předtím byl jeho spoluvladařem), z jeho kratičké vlády máme jen velmi málo informací. Až od druhé poloviny vlády Tutanchamona však dochází k obratu, kdy celý dvůr se přesunul do Vesetu. Samotný Tutanchamon se svou manželkou si během své vlády změnili svá jména a nahradili v nich jméno Atonovo jménem Amonovým. Ale až za jeho pozdějšího nástupce generála Haremheba docházelo k úplné likvidaci pozůstatků Achnatonovy reformy. Byly odstraňovány nápisy s Achnatonovým a Atonovým jménem a Haremheb se dokonce snažil vymazat z historie zmínky o svých předchůdcích a vystupoval jako nástupce Amenhotepa III., což měla být tečka za vymazáváním celé reformy a jejího původce z dějin Egypta. Celý proces likvidace celého amarnského období završily až první králové z 19. dynastie Ramesse I. a především jeho syn Seti I. kteří při svých rozsáhlých stavebních aktivitách využívali kamene z atonových chrámů, které tak zmizely a spolu s nimi i jakékoliv památky na toto období (krom opuštěného města Achetaton) a z povědomí egypťanů.